Španělské království je zejména díky snahám krále Alfonse XIII. Španělského po celou 1. světovou válku neutrální a tento konflikt se tedy Španělska takřka nedotkne, nic to však nemění na tom, že monarchie je dlouhodobě nestabilní – časté občanské nepokoje, korupce, špatné sociální podmínky…

V roce 1923 nepokoje eskalují do Protimonarchistického povstání, v čele s gen. Miguel Primo de Riverou. Král je nucen jmenovat generála ministerským předsedou a ten se ujímá moci, začíná tzv. Rivierova diktatura. Než generál začne realizovat všechny své plány na stabilizaci státu, přichází přelom 20. a 30. let a s tím spojená Světová hospodářská krize, generál je nucen rezignovat a roku 1931 jsou vyhlášeny mimořádné volby.

Ve velkých městech, v čele s Madridem, vítězí španělští republikáni, ti se velmi rychle radikalizují, a donutí krále ve strachu o život emigrovat, tím dnem se republikáni ujímají moci a vzniká Druhá Španělská republika.

Na řešení hospodářské krize je použit tzv. Von Hayekův model (tj. metoda nezasahování do ekonomika navzdory krizi) – stav hospodářství se nelepší a ve společnosti opět sílí nespokojenost. 

Do popředí se v této době dostává španělská fašistická strana Falanga posilující protivládní protesty, v reakci na to se zastánci vlády slučují do Lidové fronta Španělska a do čela se staví levicoví republikáni.

Ve volbách roku 1936 těsně vítězí Lidová fronta, v čele s Manuelem Azañou, který je zároveň i zvolen prezidentem. Nová vláda ihned začíná vytvářet sociální levicové reformy s cílem ukončit krizi na úkor podnikatelských subjektů, to má za následek bouře podnikatelů a pravicových politiků a odpůrci vlády sestavují koalici v čele s Falangou.

Vůdcem protivládní koalice se stává fašista gen. Francisco Franco, ten v červenci 1936 rozpoutá Státní převrat ve Španělském Maroku, začíná Španělská občanská válka.

Zatímco fašisté získají portugalskou a zejména italskou a německou podporou, na stranu republiky se postaví SSSR, Mexiko, španělští anarchisté a tzv. mezinárodní interbrigády (tj. polovojenské jednotky složené z dobrovolníků zejm. z Ameriky, SSSR a ČSR)

Na počátku je klíčová podpora německé Luftwaffe – vytvoří letecký most přes Gibraltarský průliv a umožní přesun pučistů z ovládnutého Maroka do Španělska.

V dalším roce se na republikánské armádě negativně projevuje radikálnost sovětských poradců, přichází vysoké ztráty a republika značně oslabuje. V téže době se fronta přibližuje Madridu a s každým kilometrem je vedena čím dál tím víc brutálně, symbolem této brutality se stává vybombardování města Guernica fašisty.

V roce 1938 přišel zlom – straně republiky nastává boj o vedení mezi republikány a anarchisty, velení republikánské armády se rozpadá. Labutí písní republiky je bitva na řece Ebro na severovýchodě země, navzdory lvího boje jsou republikáni drtivě poraženi a území ještě ovládané republikou je rozdělené na barcelonskou a madridskou část, zbytek Španělska již drží fašisté.

V lednu 1939 padne Barcelona a v březnu Madrid. Fašisté vítězí, Lidová fronta v čele s prezidentem Azañou je svržena a do čela republiky je dosazen gen. Franco coby diktátor. Světu ukázala tato válka mnohé, ale hlavně to, že Západ nemá absolutně žádný zájem o dění mimo své sféry vlivu. To Německu a Itálii dokázalo, že „můžou začít“.

Během II. světové války je Španělsko oficiálně neutrální, podporuje však Německo; během Francovy vlády je popraveno na 180 000 lidí; diktatura končí jeho smrtí r. 1975, poté je znovunastolena monarchie v čele král Juan Carlos I., údajně se tak stalo na přání samotného Franca.