Ono to vlastně začíná již u dítěte. Zde se to všechno však teprve formuje. Vztahy k matce, ke hračkám a tak podobně. Později to přejde na spolužáky, nebo také na věci či zvířata. A jednou přijde doba, kdy přijde ten vztah nejhlubší, nejkrásnější a největší. Ano, je to láska. Bohužel také často přejde, ale to už je život a proti tomu se nedá nic dělat.  

My se zde nebudeme zaobírat jedním vztahem, ale hned několika současně. A máme výhodu, že si můžeme vybrat jakýkoli, například vztah ke zvířatům.  

Ten je dán skoro každému, tedy ten hezký, takže tady je k rozebrání jen opačný pól, totiž to, že spousta lidí zvířata nemusí. Takoví ještě ujdou, nehrotí to, ale takoví, kteří je úmyslně hubí, nebo dělají vše, aby zde tito živočichové být nemuseli, takoví sem snad ani nepatří.  

Dobrá, pokud nějak tyto tvory nemusím, tak si jich nevšímám, pokud to tedy jde a hotovo. Ale pokud už mne něco nutí je zabíjet, či je nějak týrat, to je zralé na psychologické vyšetření.  

Opačný extrém je zase ochrana zvířat. Člověk je holt všežravec, a tak jí maso. Kdo jej jíst nechce, nemusí. Ale aby bránil těm druhým v jejich volbě je také nesmysl. Ano, protest proti nelidskému zacházení, to ano, ale proč bránit vepře vlastními těly? Stejně to nepomůže.  

Takže tady máme dva extrémy, a to extrémy vztahové. Ani jeden z nich není tak úplně v pořádku. Ani jeden z nich by se neměl zase tak moc tolerovat, protože to může přerůst v čert ví co.  

Někdo považuje za normální obléci svého psíka do zimy a dát mu ještě i botičky. To není vtip, už jsem to skutečně několikráte viděl a psí boty se dají skutečně koupit. Je tohle ještě normální, nebo už je to na psychiatra? Každý máme hranice jinde. A každý se vůči tomuto staví jinak. Jeden se zasměje, druhý majiteli psíka vynadá a třetí na něj rovnou pošle ochranku zvířat, která s tím však stejně nic neudělá.