Já osobně si vůbec nedokážu představit život bez auta. Už jako malá jsem si říkala, že až budu moci mít řidičský průkaz, tak si ho taky udělám. Nikdy by mě nenapadlo ale, že s tím budu mít takové problémy. Víte, nebylo mi ani osmnáct a já měla úraz. Moc ráda jsem jezdila na kole, a právě kolo mi bylo osudným. Škaredě jsem si zlomila nohu, šíleně to bolelo a já tak vyfasovala sádru, jak jinak. Byla jsem velmi naštvaná, protože jsem za tři týdny měla dělat řidičský průkaz. Takže jsem svou přihlášku musela vynulovat a modlit se, aby se mi noha rychle zahojila a já tak mohla nastoupit na nový kurz o žádost na řidičák.

Jenže uběhly dva měsíce a mě lékaři řekli, že musím ještě dva měsíce rehabilitovat. Opravdu jsem byla smutná, ale nedalo se nic dělat. Raději jsem poslechla lékaře a poctivě jsem začala doma cvičit, taky jsem chodila na odborné rehabilitace. Byla jsem ráda, že do půl roku jsem byla úplně fit. Radostí jsem jásala a skákala a hned jsem si dala novou přihlášku na řidičský průkaz. Měla jsem štěstí. Bylo ještě místo, a navíc začátek už byl za týden. Víc jsem si přát opravdu nemohla. A jakmile jsem zasedla za volat v autoškole, byla jsem na sebe pyšná. Ještě více pyšná jsem byla, když jsem pak v rukou po měsících držela můj vysněný řidičský průkaz. Bylo to mé jediné přání, které se mi splnilo. Navíc i mí rodiče byli rádi, že se mi to povedlo ihned napoprvé. 

A potom jsem samozřejmě chtěla nějaké auto. Naštěstí v tomto ohledu nejsem vůbec náročná, a tak jsem si vystačila s tátovým ojetým autem. Sice už něco auto zažilo, ale jako první auto je úplně ideální. Stejně se musím nejdříve pořádně vyjezdit, než si pořídím nějaké lepší a dražší auto. Navíc odmítnout auto od táty by bylo neslušné. A moje první cesta? Tak ta vedla za mojí sestrou, která žije padesát kilometrů daleko. Naštěstí je cesta velmi krásná, tak se mi jelo v pohodě. Dobře jsem dojela a nyní se už těším, až si vyjedeme se sestrou v létě někam k vodě. Moje sestra je taky dobrá řidička, takže se budeme v řízení střídat.