Moc prý chutná moc. A určitě na tom něco bude, jinak by se tolik lidí nedralo na politické scéně až na její co nejvyšší vrchol. Je u nás spousta těch, kdo by si chtěli užít vládnutí naší zemi, a určitě je jich víc než těch, kteří o žádnou moc nestojí. A když se někdo dere k moci, obvykle si nepočíná zrovna v rukavičkách. Musí mít ostré lokty, musí být dravec, ne-li už přímo predátor, a chameleon měnící všechny možné barvy tak, jak je to zrovna výhodné. Jinak neprorazí.

Ale i když jde o moc, nejde jenom o ní. Hodně často jde i o to, kolik si takový politik vydělá legálně, i o to, kolik dostane bokem za nějakou malou domů. I taková politika je. I to se stává. Ale nemělo by to být a mělo by se proti tomu určitě bojovat. Aby ten, kdo se jako politik prohřeší, skončil ve své funkci a zamířil třeba i do vězení, pokud spáchal něco, co odporuje zákonům naší země.

Jenže to se moc často nestává. Stalo se to v případě Mohority, když se zhroutil socialismus, za mřížemi skončil občas i někdo další, ale většině politiků to prošlo, protože je ostatní podobní podrželi. Ruka ruku myje. A tak to zkouší leckdo. Dnes a denně. A lidi, tedy voliči? Ti někdy ve volbách střídají marně stranu za stranu a hnutí za hnutí v naději, že to třeba jednou dopadne líp. Ale obvykle se nedočkají. Nebo rezignují a k volbám třeba ani nechodí, protože se domnívají, že ať si vyberou kohokoliv, vždycky to dopadne stejně. Tedy špatně. A kvůli tomuhle názoru to doopravdy špatně končí.

Politika se tak lidem nelíbí a někdy se jim i přímo hnusí. Protože politici nejsou lidi, na které můžeme být hrdí. Jsou to lidi, jaké jsme si my ostatní zvolili. A kdo dostane nejvíc hlasů, dostane i největší moc, i když si ji reálně nezaslouží.

A kdy teda budeme na naše politiky a jejich politiku pyšní? Až budeme pyšní i na naše voliče. Až voliči vyberou podle zdravého rozumu a budou politiky kontrolovat. Ale to není v dohledu.